Divadlo Drottningholm

Historie barokního divadla v Drottningholmu

Zámecké divadlo, součást královského paláce Drottningholm, se nachází na ostrově Lovön, který leží přibližně 11 km od centra Stockholmu, hlavního města Švédska.

Historie královského paláce Drottningholm, jehož součástí je divadlo Drottningholm, sahá na konec 17. století, kdy bylo započato s jeho výstavbou na příkaz Hedvigy Eleonory, vdovy po švédském králi Karlu X. Tato dáma jako hlavního architekta pro návrh královského paláce vybrala Tessina staršího a jeho syna, který po otcově smrti stavbu paláce dokončil. Palác byl navržen v tehdy velmi módním Francouzském stylu, avšak dnešní podobu získal až kolem roku 1750, kdy ho nechala přebudovat královna Lovisa Ulrika.

Právě královna Lovisa Ulrika, která pro svoji velkou oblibu ke kultuře byla ve své době zvána „Minervou Severu“, nechala roku 1766 v Drottningholmu vybudovat na místě předchozího zámeckého divadla, které roku 1762 vyhořelo, zámecké divadlo nové, které se až do dnešních dnů zachovalo v téměř nezměněné podobě. Úkol navrhnout novou budovu divadla byl svěřen architektu Carlu Frederiku Adelcrantzovi.

V této době, tedy koncem 18. století, byly ve Stockholmu pouze dvě divadla, ve kterých se konala představení, a to divadlo Bollhuset a pak malé divadlo v paláci Ulriksdal. Od těchto divadel se však divadlo v Drottningholmu mělo v mnohém lišit. Jednak nová divadelní budova Drottningholm byla plánována mnohem větší než budovy obou zmíněných divadel, jednak měla pojmout veškeré jevištní vybavení, které bylo v tehdejší době nezbytné pro produkci opery.

Velkého rozkvětu divadlo Drottningholm dosáhlo v letech 1777 až 1792, a to díky švédskému králi Gustavu III., který svým zájmem o kulturu učinil z Drottningholmu nové kulturní centrum země. Tento švédský panovník nechal do země dovážet nové francouzské hry, ale zasloužil se také o vznik her ve švédském jazyce, které byly v tehdejší švédské společnosti novinkami a velkým překvapením. V 18. století totiž nebyla v prvotřídních švédských divadlech hlavním jazykem švédština, ale francouzština, případně italština. Švédština byla tehdy považována za jazyk příliš obhroublý, než aby v něm mohly být sepsány a hrány divadelní hry.

Hry v divadle probíhaly vždy během léta, kdy se královská rodina přesídlila do královského paláce Drottningholm. V tomto ročním období bývala budova využívána jako divadlo, ale také jako výrobna kostýmů a kulis, jejich sklad, hotel pro herce, tanečníky, zpěváky a jejich rodiny, a taktéž jako jídelna. Herci byli ubytováni v prvním patře, v místnostech, které sloužily také jako jejich převlékárny, přičemž platilo pravidlo, že čím větší „hvězda“ tehdy herec byl, tím větší a lépe vybavený pokoj měl k dispozici.

Stejně jako v ostatních barokních divadlech, ani v divadle v Drottningholmu nesměly chybět pohyblivé kulisy, kterými bylo možno navodit iluzi, že se herci nachází ve vesnické chalupě, uprostřed divočiny, města či například v římském antickém paláci. Zařízení umístněná v zákulisí umožňovala navodit taktéž atmosféru bouře či silného větru, a to věrným napodobením jejich zvuků. Pro diváka v hledišti byla pak díky těmto důmyslným zařízením iluze bouře, silného větru či jiných přírodních jevů naprosto dokonalá.

Roku 1791 zadal Gustav III. Louisovi Jeanovi Desprezovi dostavbu velkého jídelního sálu s výhledem do zámeckého parku, kde se v návaznosti na divadelní představení měly konat bankety. Avšak již o rok později, v roce 1792, Gustav III. umírá (byl zavražděn fanatikem šlechtické opozice ve stockholmské opeře), a tím také skončila „zlatá éra“ švédského zámeckého divadla.

Svého znovuotevření se divadlo dočkalo až počátkem 20. století, a to díky historičce paní Agne Beijer, která mimo jiné nechala do divadla zavést elektrické osvětlení a roku 1922 ho nechala znovuotevřít.

V současné době jsou v divadle v letních měsících hrána představení v historických kostýmech s využitím dobového jevištního vybavení a techniky. Nástroje v orchestru, který představení hudebně doprovází, jsou kopiemi dobových nástrojů či přímo dobovými originály.